Otázka:
Jsme stavební organizací a snažíme se pro zjednodušení práce co nejvíce využívat institut vedlejšího produktu, který byl do zákona o odpadech před časem zaveden. Kromě stavebních prací provádíme také demoliční činnost, při které jsme narazili na nejistotu jak dokladovat poslední podmínku uvedenou pod písmenem d), totiž zajistit při dalším použití soulad se zvláštními právními předpisy, tedy na otázku odpovědnosti. Ne každý materiál z demolic totiž zpracujeme sami, část hodláme i předávat jiným osobám.
O vedlejších produktech jsem psal v jednom článku asi před půl rokem a je zjevné, že pro některé výrobní obory se tento „nový institut" zavedený v ustanovení § 3 odstavec (6) zákona stal dosti zajímavou cestou, jak se u inertních materiálů zbavit odpadového papírování.
Jak jsem uváděl již před časem, není výraz „výroba" pro potřeby odpadového zákona nijak definován, takže nutně platí jeho obecný význam. Je to tedy jakákoli úmyslná činnost vedoucí k získání žádoucího materiálního cíle. A to nejen ponožek nebo nábytku, ale také jetele nebo nového domu. A každá výroba se dělí do výrobních etap. Chci-li tedy postavit nový dům, tak musím (někdy) ten starý zbourat. Mým cílem při této etapě výroby je tedy prázdná stavební parcela, což je můj výrobek. Výrobkem není hromada suti, ta je nechtěným, leč nezbytným vedlejším produktem. A toto schéma bude platit i v případě, že volnou parcelu nebudu potřebovat na dům, ale na dětské hřiště či parkoviště. Podobně při výkopových pracích, mám-li zůstat ve stavebnictví, je cílem mého snažení, tedy výrobkem, vzniklý volný prostor a výkopová zemina je vedlejším produktem. Pochopitelně obráceně tomu je v kamenolomu nebo v pískovně, kde je výrobkem těžený materiál (pro vzniklý prázdný prostor výraz nemám) a vedlejším produktem skrývka, protože se k ložisku musím nějak dostat.
Abych mohl zákonným způsobem uplatnit nárok na to, že materiál, který vznikl při mé výrobě, je vedlejším produktem, že tedy není odpadem, musím splnit 4 podmínky uvedené pod písmenky a) - d) odstavce (5), dále jsou citovány. Pokud je aplikuji na demoliční činnost našeho tazatele, potom:
- a) vzniká jako nedílná součást výroby, To je nepochybně splněno, stavební suť vzniká demoliční prací.
- b) její další využití je zajištěno, Byť to není v dotazu uvedeno, tak je splnění i této podmínky z dikce poslední věty dotazu zřejmé.
- c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe Tato jazykově poněkud neobratná formulace bude vyvolávat podle mého názoru v mnohých jiných případech diskuse, ale v našem případě tomu tak není, protože užití stavební suti si může vyžadovat maximálně podrcení s případným rozdělením na frakce, což je jistě běžná výrobní praxe.
- d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví U této podmínky je v zákoně odkaz na konkrétní předpisy a pod čarou je příkladmo uvedeno 7 různých zákonů.
Protože tato podmínka je meritem dotazu, věnujme se jí šířeji. Pod čarou uvedené zákony je možno rozdělit do dvou skupin. První z nich je skupina výrobní či výrobková, která limituje užití movitých věcí jako vedlejších produktů jejich kvalitou, tedy vhodností pro výrobu. Při užití suti například tím, že v případě jejího použití pro stavbu jedné vrstvy silničního tělesa místo obvyklého drceného lomového kamene nedojde ke znehodnocení silnice (pevnost materiálu, odolnost proti bobtnání apod.). Druhou skupinou jsou zákony na ochranu lidského zdraví či jednotlivých složek životního prostředí. Je zcela zjevné, že v případě obsahu nebezpečných látek v nezanedbatelném množství se tato komodita diskvalifikuje jako vedlejší produkt a musí s ní být zacházeno jako s odpadem, pravděpodobně nebezpečným.
V případě, že s vedlejším produktem bude i nadále zacházet (používat jej) jeho producent, je odpovědnost za všechny 4 podmínky logicky na něm a tím je i kontrola jejich plnění dozorovými orgány dosti snadná. Zákon však nakládání s vedlejšími produkty neomezuje jen na jejich producenta, nezakazuje tedy s těmito produkty obchodovat. Otázku na odpovědnost za splnění podmínky d) tedy můžeme upřesnit tak, že je nejisté, jak daleko sahá odpovědnost producenta za nezávadné využití (podle 7 zákonů uvedených v odkazu, případně dalších zde neuvedených předpisů).
V případě „výrobkové" skupiny to vidím ještě celkem jasně, protože při předání materiálu, obvykle obchodní smlouvou, je běžné, že se provede materiálový rozbor, ze kterého by mělo být patrné, k čemu je materiál vhodný a k čemu již ne. A pokud si například jiný stavebník použije stavební suť v příliš silné vrstvě nebo nevhodné zrnitosti a silnice nebo chodník se začne vlnit nebo propadat, potom to zjevně nelze vytknout producentovi suti, tedy prodávajícímu.
Horší to ovšem bude u odpovědnosti za vliv materiálu na lidské zdraví či životní prostředí. Automaticky v této stati předpokládám, že u demoličního materiálu jde o inertní materiál. Jde-li o materiál kontaminovaný, například „zamaštěné" betony z podlahy garáže, potom jde o zcela jinou kategorii materiálu, které se zde nevěnuji. Takový materiál, stejně jako lepenka ze střechy, azbestové potrubí, komínové cihly potažené sazemi a dehtem apod. se podle mého názoru nikdy vedlejším produktem stát nemůže.
Zatímco rozlámané střešní tašky nebo zbytky malty na straně jedné a asfaltová lepenka na straně druhé jsou pro další použití „jasné", potom jiné části stavby se mohou stát diskusními. Například funkční zasklená okna. Není to bohužel běžné, ale považoval bych z mnoha důvodů za správné, aby byla okna před strojní demolicí z okenních otvorů ručně vybourána. Pokud se to nestane, tak se do čisté suti dostanou střípky skla a třísky dřeva, které ji sice neznehodnotí ve smyslu ochrany ŽP, ale při masivnější přítomnosti ji znehodnotit mohou pro stavební účely (dřevo) a snižuje se i bezpečnost (střepy).
Pokud se okna řádně vybourají, potom je možno je využít. Technické způsoby vidím dva. Buď se použijí v celku, například pro stavbu malého zahradního skleníku či pařeniště, nebo se využijí „materiálově", tedy po vysklení se spálí. První způsob je zjevně i právně bezproblémový a jejich producent jistě splnil podmínku d), tedy jejich další využití nikoho neohrozí. Druhý způsob je ovšem problémový. Nikoli pro dřevo samo, ale pro impregnace či nátěry, které při nedokonalém spalování mohou poškozovat ovzduší. Ovšem není spálení jako spálení. Pokud (hypoteticky) vím, že lakované dřevo skončí v cementářské peci nebo v kotli tepelné elektrárny, potom je podle mne i zde podmínka d) splněna. Pokud si ovšem taková okna odveze na starém kočárku bezdomovec nebo příslušník jiné problémové skupiny našich spoluobčanů, potom si nejsem splněním podmínky jist. Analogickým příkladem mohou být například trámy ze střešních krovů, které jsou staticky neporušené, ale naimpregnované buď karbolem (polycyklické aromáty) nebo solemi těžkých kovů. Pokud je ovšem předám, a je lhostejné zda daruji či prodám, stavebníkovi ve vedlejší vsi, který právě staví nový domek nebo stáj pro koně, pak je pravděpodobné, že bude tento vedlejší produkt využit bez negativního vlivu na ŽP.
Takových komodit bychom našli jistě při demoličních pracích více, ale uvedené dva příklady myslím postačí.
Odpověď:
Jsem toho názoru, že plnění všech podmínek, stanovených v ustanovení § 3 odstavec (5), vložil zákon na bedra producentovi movité věci, v našem případě materiálu ze zdemolovaného domu. Tedy i podmínky d), která hovoří o tom, že se nesmí jejím dalším užitím ohrozit lidské zdraví a životní prostředí. Každá odpovědnost však má své meze a při jejím posuzování při předávání vzniklých materiálů jiným osobám je třeba vycházet z reálné praxe. Osobně bych za nesplnění této podmínky považoval jen ty případy, kdy bylo zcela jasné, že s předaným materiálem bude zacházeno způsobem, který životnímu prostředí nebo lidskému zdraví příliš neprospěje. V opačných případech, kdy takové deliktní jednání nového nabyvatele oprávněně předpokládat nelze, bych považoval podmínku za splněnou.
Poznámka.
Úvaha neřeší pro jednoduchost případy sekundárního předávání vedlejšího produktu. Použiji-li výše uvedený příklad se střešními trámy, pak nelze řešit případ, kdy stavebník sice použije trámy řádně na stavbě, ale jejich odřezky a piliny z jejich opracování si spálí v krbových kamnech.
