Rtuť se v těle normálně nachází ve stopách


Databáze chemických látek -Zákon o chemických látkách, 356/2003 Sb.-Adresář firem-Ekonoviny Polarografie

Rtuť se v těle normálně nachází ve stopách (1 až 10 mg/kg), biologický význam podle dosavadních výzkumů nemá. Je jedním z nejstarších a dosud nejdůležitějších průmyslových jedů.

Historie otrav rtutí je velmi pestrá a zajímavá. Rumělka byla jako barvivo používána v Egyptě, v Indii a v Číně již od pradávna (v Egyptě jistě již před 3300 lety). Velmi dávno byl objeven i účinek rtuti a jejích sloučenin, neboť se objevují mezi léky. O otravě rtutí jako o nemoci otroků, kteří pracovali v hispánských dolech, se zmiňují prameny již počátcích římského císařství. V průběhu věků rostly pak znalosti o otravě tak, jak se rozvíjelo upotřebení rtuti a jejích sloučenin. Postiženi byli horníci v nejstarších rtuťových dolech ve Španělsku, od konce středověku v Istrii a posléze v Kalifornii. Postiženi byli alchymisté, mastičkáři i jejich pacienti, pozlacovači, výrobci zrcadel v Benátkách a v Norimberku, kloboučníci, zubní lékaři. Ohroženy byly i osoby, které se rtutí přímo nepracovaly: námořníci dopravující rtuť na svých lodích, děti ze znečištěných šatů svého otce, při požáru rtuťových dolů v Istrii dokonce obyvatelstvo v celém okolí. Se rtutí přichází i v současnosti do styku řada osob, neboť její užití je velmi široké - usměrňovače, elektrolýza, teploměry, polarografy a jiné přístroje, anthrachinonová barviva, mořidla, léky a řada dalších odvětví. Hromadný výskyt velmi vážných onemocnění v důsledku přítomnosti rtuti ve vodách a v rybách vede v nejnovější době k velmi intenzivnímu výzkumu a přísným hygienickým opatřením.

Akutní i chronické otravy jsou poměrně velmi časté, první převážně neprofesionálního, druhé převážně profesionálního původu.

Akutní otrava je nejčastěji, nejlépe známá a nejtypičtější po požití chloridu rtuťnatého. Projevuje se za malou chvíli po požití pálením v ústech, obtížným polykáním, sliněním a bolestmi na prsou a v břiše. Po požití velkých dávek může již v tomto stadiu dojít ke kolapsu a smrti. Jinak nabývají v dalším průběhu bolesti charakteru trýznivé břišní koliky a dostavují se krvavé průjmy. Od druhého dne otravy jsou znatelně zduřeny slinné žlázy a začíná zánět ústní sliznice. Kolem zubních krčků je šedý lem, zuby se v dalším průběhu zánětu uvolňují a mohou vypadat. Za dva až tři dny se dostavují známky poškození nejtypičtější pro akutní otravu anorganickou rtutí: porucha ledvin (nekrosa stočených kanálků, sublimátová ledvina). Vylučování moči je omezeno nebo přestává vůbec, objevují se otoky a další příznaky provázející selhání ledvin. Zánět sliznic zažívacího systému pokračuje, bývají poškozena i játra a často se objevuje vyrážka podobná vyrážce spálové. Pro osud nemocného je však rozhodující stupeň poškození ledvin. Před možností nahrazení jejich funkce umírala většina postižených za velkého utrpení dříve či později v urémii.

Tento obraz akutní otravy je v podstatě společný pro všechny anorganické sloučeniny rtuti a pro všechny způsoby jejich vniknutí do organismu. Pouze v případech, ve kterých došlo k prudké otravě vdechováním par rtuti nebo prachu sloučenin, nejsou bezprostředně po takové expozici příznaky od zažívacího systému, nýbrž známky podráždění dýchacích cest, zánět průdušek až zánět plic. Tyto příznaky jsou však brzy zatlačeny do pozadí příznaky, které jsou stejné jako při požití, včetně zánětu sliznice ústní, takže při požití nejde jen o místní účinek.

Mezi akutní a chronickou otravou rtutí jsou často nezřetelné přechody. Po větší, a třeba i jednorázové expozici (často inhalační při koncentracích 1 až 10 mg Hg / m³) je popisována kovová chuť v ústech, bolesti hlavy, později vředy na rtech a tvářích, vyrážka a další více či méně výrazné příznaky akutní otravy, které mohou vymizet asi ve dvou týdnech, mohou však i přejít v obraz otravy chronické.

Chronická otrava rtutí nemá vždy stejné počáteční projevy. Ve většině případů předcházejí příznaky poškození zažívacího traktu plnému rozvinutí příznaků nervových, které jsou pro chronickou otravu rtutí charakteristické.

Již po několika dnech až týdnech expozice může dojít k nechutenství, ke zvýšenému vylučování slin (ptyalismus mercurialis) a k zduření slinných žláz. Velmi často a brzy na to navazuje zánět sliznice ústní (stomatitis mercurialis), doprovázený zápachem z úst a zvláštním měděným zbarvením patra. Tvoří se šedý lem kolem zubů, dříve byl často popisován i zánět žaludeční sliznice. Dosti častá je kromě toho úporná rýma, krvácení z nosu, záněty vedlejších dutin nosních i onemocnění hltanu a hrtanu.

Většinou dochází však k projevům chronické otravy plíživě v průběhu měsíců až let práce, především s kovovou rtutí. Charakteristické jsou pomalu a nenápadně vznikající nervové poruchy, které mohou být i bez jakýchkoli předchozích příznaků od zažívacího systému. Projevují se nejdříve v činnosti kůry mozkové. Je to nemožnost soustředění, často předrážděnost a nesnášenlivost (erethismus mercurialis), zapomětlivost, pocity únavy a slabosti. Postižení trpí závratěmi a neurčitými bolestmi. Jde tedy v počátcích o stesky, které jsou běžné u neurotiků a jejich spojitost s expozicí nebyla a není proto často bez použití moderních vyšetřovacích metod poznávána nebo uznávána. Brzy se však při dále se rozvíjejícím obrazu otravy objeví objektivně lehce zjistitelné odchylky. Jde v první řadě o jemný třes, který zachvacuje hlavně ruce, oční víčka, rty a jazyk. Postižení nejsou schopni jemných pohybů prstů; třes je tím větší, čím více se snaží své pohyby koordinovat (intenční třes), a čím více jsou příslušné svaly unaveny. Typické je při rozvinutém obraze tohoto třesu (tremor mercurialis) písmo: jeho začátek je poměrně dobrý, při dalším psaní se však stává písmo roztřeseným až zcela nečitelným. Někdy přistupují poruchy hmatu, mravenčení (parestesie), bolesti (neuralgie), částečné obrny (paresy), v těžkých případech poruchy zrakového traktu (skotomy), poruchy sluchu a rovnováhy. Neurologický obraz může dosti dobře odpovídat obrazu mnohočetné sklerosy, méně častý je obraz parkinsonismu s klidovým třesem a sníženou pohyblivostí i nedostatkem mimiky. Pro klasickou chronickou otravu rtutí je typická velká spavost, jsou však naopak popisovány případy spojené s nespavostí. Někdy se mění řeč, postižení vyrážejí rychle a krátce jednotlivá slova a je jim těžko rozumět (psellismus mercurialis). U otrav, které připomínají parkinsonismus, je řeč naopak pomalá a monotonní. Postižen je pravděpodobně i vegetativní systém (dermografie, pocení). V pozdních stadiích těžkých otrav, které jsou dnes velmi vzácné, docházelo až k závažným a irreparabilním psychickým změnám ("as mad as a hatter"- ke smutné popularitě obětí chronické otravy rtutí, která vedla až ke vzniku tohoto úsloví, přispěla patrně v anglosaských zemích velmi známá knížka "Alenka v říši divů", v níž je "šílený kloboučník" jednou z postav), dále ke zchátralosti a kachexii, spojené se změnami ve střevech, játrech a ledvinách. Jinak je postižení ledvin, které je typické pro akutní otravu, při chronické otravě velmi vzácné. Neobjevují se při ní vážnější příznaky poškození krvetvorby, jen někdy se prokazuje lehké chudokrevnost, vzácně lymfocytosa a eosinofilie. Velmi časté jsou účinky na zrak. Zúžení zorného pole se pokládá za jeden z prvních příznaků. Dlouho je již známo šedé, šedočervené nebo zelené zabarvení oční čočky (mercuria lentis). Postižena může být i rohovka. Popisovány jsou změny elektrokardiogramu a poškození kůry nadledvin.

Pokud se týče vztahu expozice a stupně otravy, uvádí se, že 1g rtuti způsobuje perakutní a rychle smrtící otravu, 150 až 200mg akutní a často smrtící otravu, 0,5 až 1 mg denně vede po několika týdnech k chronické otravě a méně než 0,005mg denně vede k příznakům pouze u zvláště citlivých osob. Podle ojedinělých a málo přesvědčivých údajů jsou ženy na rtuť citlivější než muži.

Rtuť se v organismu váže způsobem, který není dosud příliš objasněn. Koncentrace v plasmě je vyšší než v erytrocytech. Vylučuje se močí, slinami, stolicí, potem, byla nalezena i v mléce kojících žen. Prakticky významné je vylučování močí, které je nepravidelné a trvá dlouho i po skončení exposice. Hodnoty přes 10 mg/l se považují za známku zvýšené expozice.

Kovová rtuť

Hg M = 200,59 (1mg/l = 121,6ppm, 1ppm = 8,22mg/m³)

Stříbrobílý kov, b.t. -39 C, b.v. 357 C

Kovová rtuť je hlavním zdrojem chronických otrav, mohou se však vyskytnout i otravy subakutní a akutní; hlavní příčinou je vdechování par. Koncentrace rtuti v nasyceném ovzduší je i za nízkých teplot vzhledem k jedovatosti vysoká. Koncentrace 0,1 mg/m³, která je již hygienicky závažná, je možná již při teplotě -25 C, při -16 C je překročena desetkrát a při 17 C již stokrát. Těchto koncentrací, odpovídajících tensi par, není však prakticky dosahováno. Kovová rtuť se vstřebává i kůží, např. ze rtuťové masti. Otrava rtutí vznikla z kapiček, které se dostaly pod kůži prstu. Jiné vstupy do organismu nejsou důležité. Při požití není kovová rtuť zdaleka tak jedovatá jako její rozpustné sloučeniny. Kuriosní je případ ošetřovatelky, která si v sebevražedném úmyslu vstříkla do žíly 27g kovové rtuti a měla pak v srdci rentgenem zjistitelné jezírko. Zemřela na tuberkulosu.

Arseničnan rtuťnatý

HgHAsO₄ (59% Hg, 22% As)

Žlutá T, q:N; a:S.

T_a?MERano+arsati+++,. p_a?CE

Dusičnan rtuťnatý

Hg(NO₃)₂.H₂O (59% Hg)

Nažloutlá T. q:S

Dráždí kůži

MpDL-0,008g/kg , MsDL-0,020g/kg

t_a:MERAno+IRITAt+++? p_a:D?C

Dusičnan rtuťný

Hg₂(NO₃)₂.H₂O (71% Hg)

T.q:S.

Byl dříve častou příčinou chronické otravy rtutí při použití

v kloboučnictví.

MpDL=0,004g/kg, RoDL=0,297g/kg, MoDL=0,288g/kg

t_a:MERAno+++! p_a:D!D

Fluorid rtuťnatý

HgF₂ (84% Hg)

Vlhkostí žloutnoucí T. g:Sr.

t_a?MERAno+IRITAt+fluide+++ p_a?DD

Fluoroctan rtuťnatý

C₄H₄F₂HgO₄ (CH₂F-COO^-)₂Hg²⁺

RoDL=0,01g/kg

t_a?FLACet+merano+++. p_a?DC

Fulminan rtuťnatý ( rtuť třaskavá )

Hg(ONC)₂ (71% Hg)

T.q:s

Otrava rtutí je při styku s touto látkou vzácná, avšak možná. Časté jsou kožní záněty, někdy až hluboké vředy, hlavně na špičkách prstů, a vznik přecitlivělosti. Prach dráždí oči a dýchací cesty.

t_a:MERano+IRITAt++alegen+++? p_a:CD

Literatura:

1. Marhold J.:

Přehled průmyslové toxikologie - anorganické látky

Avicenum, Praha 1980, str.109

Remy H.: Anorganická chemie II., SNTL, Praha 1971, str.: 467 :

Rtuť zřetelně těká již při obyčejné teplotě.

Tlak jejích par je:

při 0 C při 20 C při 100 C

0,00021 0,0013 0,279 torru

V 1m³ vzduchu nasyceného parami rtuti je:

při 0 C při 20 C při 100 C

0,002 0,014 2,42 g Hg .

Hustota par rtuti v rozmezí 1500 až 1700 C byla zjištěna v hodnotě asi 200, vztaženo na H₂ = 2. Rtuťové páry jsou jednoatomové.

Páry rtuti jsou velmi jedovaté. Při trvalém působení mohou vyvolávat těžké poruchy i ve zcela nepatrných množstvích.

Charakteristické příznaky při otravě rtutí jsou: slinění, význačné červenání dásní a uvolňování zubů. K tomu přistupují těžké nervové poruchy, jakož i bolesti hlavy, zažívací potíže, třes rukou a hlavy. Avšak běžné nervové poruchy, jako otupělost, únava, rozmrzelost, nespavost, oslabení paměti apod. se mohou objevit ještě před typickými symptomy chronické otravy rtutí. Citlivost k toxickému účinku rtuti je individuálně velmi rozdílná. Citlivým osobám mohou značně uškodit již zubní plomby, z nichž se trvale uvolňují stopy rtuti, jak tomu podle údajů často bývá u plomb z měděného amalgamu. Ještě víc to platí o rtuti, která se při rozlití dostane do pracovního prostoru, kde se usazuje ve spárách podlahy, v mezerách linolea apod., pomalu se vypařuje a tak trvale otravuje vzduch. Vypařování se ještě podporuje tím, že se rtuť na podlaze jemně rozetře při leštění. Na vážné zdravotní nebezpečí, které hrozí lidem trvale zaměstnaným v takových místnostech, důrazně upozornil zejména A.Stock (1926). Tomuto nebezpečí se dosud často nevěnuje dostatečná pozornost.